Pavel Pšeja

Letadlo odstartovalo a já se již počtvrté za poslední tři roky vzdaluji z Kyjeva – a jako vždy si říkám, že mi stále víc a víc přirůstá k srdci. Spousta věcí tady funguje tak napůl, ale co přetrvává spolehlivě je důsledná péče o odkaz revolucí nedávných let a vlastně i snaha o zdůraznění toho, že Ukrajina je prostě Ukrajina :-)

Kyjev má atmosféru, která ho stále ještě řadí ke středoevropskému prostoru. Tedy alespoň co se architektury týče: ta spousta domů, byť někdy ve velmi rozkladném stadiu, která vypadá skoro stejně jako v Brně či ve Vídni, člověka nenechá na pochybách. Vlastně je to zajímavý kontrast – klasická měšťanská architektura z přelomu devatenáctého a dvacátého století se v centru mísí s charakteristickými pravoslavnými chrámy a příležitostnými pozůstatky komunistické éry. Ty navíc mají dvojí podobu: buď se jedná o velmi nevzhledné výškové budovy, kterých naštěstí není mnoho, nebo o přímo vzorové příklady megalomanské stalinistické architektury – celý bulvár Chreščatik a hlavně hotel Ukrajina jako kdyby vypadly z učebnice stalinismu, i když o pár set metrů výše, hned vedle Michajlivského chrámu, jim více než zdatně konkuruje budova ministerstva zahraničí. Ne nadarmo ji Lonely Planet obdařil pro jednou velmi trefným přízviskem „gargantuovská“ … 

Ale hlavní jsou lidé. Samozřejmě, leckdy se chovají docela post-sovětsky – u mne tentokrát vyhrál hned řidič maršrutky z letiště, který jen těžko ovládal svůj vztek, když zjistil, že při výstupu u metra opravdu chci svůj bágl vyndat ze zavazadlového prostoru a on tak musí vylézt ven a otevřít ho – nicméně u mnoha z nich jasně vidíte to, co u nás už jaksi chybí. Touhu po svobodě. Touhu jednat dle svého. Vidím to na studentech na universitě, kteří vědí, že Ukrajina ještě není demokracií v plném slova smyslu, ale věří. A vidím to na lidech, kteří nad Majdanem, v Institutské ulici chodí kolem památníků Nebeské setniny: ta více než stovka lidí, která zde i v okolí při Revoluci důstojnosti zahynula, je očividně v čerstvé paměti. Prakticky u každého z pomníčků jsou neustále čerstvé květiny a hořící svíčky. A tak ani moc nevadí občasní prodejci ukrajinských stužek …

Vždyť nejpodstatnější stejně je to, co říká obří transparent na rohu Majdanu, halící vypálenou budovu odborů - "SVOBODA JE NAŠE VÍRA"!

Líbil se vám článek? Sdílejte jej.